Hledejme nejprve důvod, proč se vláda nesnažila před společností americký radar obhájit. Pomineme-li špatné řečnické schopnosti pana premiéra, popř. malý prostor v médiích, na který se odvolává, zbývá nám to, že americký radar se týká zahraničně politické orientace naší země, která je běžnému občanovi vzdáleným problémem. Mnoho lidí vidí ve Spojených státech imperialistu, který rozšiřuje svůj vliv na další území a pouští se do zbytečných válek, kde zbytečně umírá velké množství lidí, a to i našich občanů. Radar pak přináší pouze zdravotní rizika, hyzdí naši krajinu, přitahuje na nás pozornost teroristů a vlastně vůbec neslouží naší bezpečnosti, spíše naopak. Proč ale zahraniční politika běžného člověka nezajímá? Proč nechápe fakt, že Spojené státy pro nás jsou zárukou svobody a demokracie, o čemž se dá u současného Ruska velmi pochybovat? Druhým smutným faktem ovšem je, že hlas občanů stojící proti radaru vlastně nic neznamená. Občané jsou tak proti radaru ochotni protestovat, stejně tak proti dalším reformám, které vláda vykonává, ale v podstatě jim to není nic platné. Celá vzájemná komunikace mezi vládou a občany tak nefunguje. Ovšem chyba je na obou stranách. Problém není jen v tom, že vláda nekomunikuje, ale že běžní občané nejsou schopni porozumět všem souvislostem. A často je to vlastně ani nezajímá. Jejich hlas tak částečně ztrácí svoji hodnotu. Občanská společnost tak dostatečně nefunguje. Jak toto změnit? Jedinou cestou pro mě je investice do vzdělání a jeho přeměna.
Je-li totiž základním cílem politiky spokojenost občanů, pak by se občané měli spolupodílet na správě věcí veřejných, a to zejména tak, že by veřejné mínění mělo mít váhu. Ovšem vzdělávání se nesmí konzervovat, musí se pružně přizpůsobovat společenským potřebám a technologickému pokroku. A hlavně kvalitní vzdělání rovněž žádá dostatečnou finanční motivaci pro pedagogy, dobré podmínky pro výuku, a to na všech úrovních. Jakým směrem by se však současné vzdělávání mělo posouvat? Blížíme se do doby, kdy budeme mít možnost být na každém kroku připojeni k internetu a mít tak po ruce celou databázi informací. Proto už není tolik důležité učit se zpaměti velké množství informací, ale spíše umět s informacemi pracovat. Vzdělávání by v dětech mělo vytvořit schopnost informace přijímat, ale též vyvolat potřebu tyto informace vyhledávat. Je proto důležité děti již odmalička vychovávat k diskuzi, vštěpovat jim potřebu o věcech mluvit a přimět je nebát se o věcech mluvit. Jen tudy podle mě vede cesta k vytvoření správné občanské společnosti.
A zde je tedy důvod, proč by vzdělání mělo být důležitou prioritou každé vlády. Těch důvodů je samozřejmě víc. Kvalitní vzdělání znamená, že ti nejchytřejší zde budou chtít zůstat, přiláká též firmy, které budou chtít využívat nově objevených technologií. Vše souvisí se vším. Ovšem dostáváme se do začarovaného kruhu. Protože investice do vzdělání je natolik dlouhodobá, že i kdyby politici měli zájem investovat, neobhájí před občany, kteří nedocení význam vzdělání, fakt, že by tato investice pravděpodobně musela přijít na úkor investic jiných. Dokázali jsme však, že to pro politiky nemusí být takovým problémem. Co se však týče terciálního vzdělávání, zde se stát naopak snaží zprostit odpovědnosti finanční podpory školství a spíše ji přenést na soukromý sektor, což ovšem nepovažuji za úplně šťastné (a to zejména z důvodu zachování nevýdělečných, ale pro společnost důležitých oborů). Ovšem jako nezasvěcený se touto problematikou nemohu zabývat. Dodám jen, že pro rozvoj naší země je velice nutné vzdělání velmi zkvalitnit, a to nejen z důvodů hospodářských, ale i z důvodů výše uvedených. Samozřejmou finanční injekci by pak měla doprovodit odpovídající reforma. Oceňuji, že o to se tato vláda snaží, a rovněž oceňuji, že v tomto směru s veřejností komunikuje (což je ovšem umožněno tím, že veřejnost o to má aktivní zájem). To ve mně vyvolává naději, že se v bližší či vzdálenější budoucnosti dočkáme relativně zdravé občanské společnosti.